COOLOVE ESTRANKY

Castle Strike:
Středověké a starověké, historií načichlé strategie jsou populární komoditou na všech herních trzích světa. Série Total War se tento rok rozšíří o pátý kousek a i ostatní vydavatelé nelení a připravují pro letošek obrovskou smršť všelijakých strategií. Těžko odhadovat, kdo si v celkovém zúčtování uzme titul pro nejlepší strategii roku. Jisté ale je, že tento měsíc vyšel jeden z černých koňů letošní sezóny. Castle Strike je titulem nehypovaným a neznásilňovaným vystoupeními po různých herních veletrzích. Zelenáčům z Related Design (na kontě mají pouze RTS No Man‘s Land) se povedlo přihlásit se k odkazu Strongholdu (herní systémem), Warcraftu 3 (vyprávěním příběhu) a Age of Mythology (specifickou hratelností, která dostane každého). Přitom v rámci omezení strategického žánru vymysleli nové prvky a dali své hře originální rukopis.

Můj dům, můj hrad
Po vzoru Strongholdu hra pracuje s výchozím bodem, a to s hradem. Ten je tvořen základní pevností, kolem níž se staví různé kasárny, stáje a další hradní budovy, které jsou obehnány zdmi a věžemi. Kousek od bezpečných hradeb hospodaří služebnický lid ve vesnicích, shromažďuje dřevo a materiály, staví budovy a v případě vypuknutí požáru lítá sem a tam s vědry vody. Princip je tedy jednoduchý – vybudovat fungující a pečlivě zabezpečený hrad, jehož surovinou základnu tvoří vesnice, tedy jakési hospodářské centrum.

Hradní pán má po ruce řadu nástrojů, jak ze svého domova udělat prvotřídní luxusní pevnost. Na hradby mohou být rozeseti lučištníci, na věže zase upevněna těžká technika, katapulty, balisté a praky. Útočníci mohou šáhnout po rozkládacích dělech, trebuchetech, pojízdných štítech, žebřících a dalších srandičkách. Bitvy o hrady jsou více než zábavné; obránce musí myslet dopředu, přeskupovat síly a přitom si hlídat vesnici, která hrad zásobuje surovinami. Útočník se na druhou stranu snaží najít slabé místo, vhodně rozeskupit síly a proděravět hradby, aby do v nich skrytého města mohl nahnat pěchotu a začít s pleněním.

To vše už tady jednou, možná i vícekrát bylo. V čem je ovšem Castle Strike jedinečný? V designu misí, v hratelnosti a propracovanosti. Kampaně, zasazené do počátku stoleté války, postupně vyprávějí příběh několika rytířů a rytířek. Vše se krásně proplétá podobně jako ve Warcraftu 3, z přátel se stávají nepřátele a závěrečná bitva je zkouškou i pro ty nejtvrdší hochy. Děj servírují poctivě udělané ingame animace, jimiž jsou jednotlivé mise prošpikovány jako ementál dírami. Fór je ale v jejich designu – dá se říct, že za poslední dva tři roky nevyšla RTS s tak nápaditými a originálními misemi.

Čerstvé a voňavé mise
Nejde totiž jen o obranu nebo útoky na hrady. V jedné misi se musí osamocený rytíř dostat skrze nevlídné město ke svému příteli. Všude chodí hlídky a hráč musí sledovat vyznačený úhel pohledu halapartníků (podobně jako v Commandos), aby do něj neposlal svou postavičku a nebyl tak viděn. Jiný příklad – pomatená čarodějka proměnila hrdinnou družinu ve stádo vepřů a čuníků. Ti se musí prochrochtat lesem plným vlků a dostat se k magickému kameni, který jim vrátí jejich původní podobu. A do třetice všeho dobrého: daleko za nepřátelskými liniemi může hrdina spoléhat jen na najaté žoldáky. Kde ale vzít zlato na výplaty? Kousek opodál stojí malá vesnička, stačí jen utnout hlavu tamnímu rychtáři a z nevolníků ždímat daně sám. Jenže pozor – jakmile nenasytný hráč žádá víc a víc, lidé se vzbouří, vypálí radnici a s vybíráním daní je konec.

I mise s klasickou správou hradů nepostrádají čerstvé nápady: v jedné mapě třeba úplně chybí kámen na hradby, hráč proto musí vyslat dělníky sekat dřevo, a to pak pracně vyměňovat za zlato a následně za kámen. Úkoly na sebe logicky navazují a opravdu velmi důležité je, že má hra spád. Tajemství úspěchu je jednoduché – úkoly jsou postaveny tak, aby se daly splnit bez zákysů a otravných experimentů zdolat nepřítele na stopadesátý pokus. Úkoly se stále mění, a jelikož se dají splnit bez zbytečného prodlužování, hra nestojí na místě a bombarduje hráče novými situacemi a udržuje ho v pozornosti. To je pravé designérské umění, to je ten nejživotadárnější kořen hratelnosti. Dá se říct, že Castle Strike je strategie typu „ještě jednu misi a jdu spát“. A těch je v současnosti opravdu minimum.

Francouzi vs. Němci vs. Angličané
Rozdíly mezi těmito národy jdou vidět především v kampani; ve skirmish misích se jejich kladné a záporné stránky vyrovnávají. Každá ze stran má vesměs několik unikátních jednotek a vynálezů; prostě klasika. To ovšem neznamená, že by i tady nebyl skrytý nějaký nápad. Tak třeba chov koní – někteří vojáci mohou osedlat oře, čímž dostanou hned několik bonusů a především se jim radikálně zvýší rychlost. Castle Strike snad jako jediná RTS postřehnula skutečný výkon koně a rozeběhnutý oř doslova letí větrem. Tato výhoda se dá využít několikerým způsobem; už jen lučištníkům se třesou půlky, když se proti nim rozběhne houf rytířů a v mžiku je vyzve na zteč. Existuje ale i prvek únavy, koně mohou klusat pár vteřin, takže si člověk tento trumf schovává hlavně do situací, kdy je třeba rychle zakročit. Koně se chovají jako samostatná jednotka a jejich výcvik „stojí“ těžký měšec zlata. Každý si tak musí zvážit, jaký typ armády vybuduje a jestli mu jízda stojí za tu námahu a peníze.

Jádrem hry jsou každopádně bitvy o hrady a párty před jejich branami. Člověk může šáhnout po několika typech lučištníků, investovat do věží nebo vybudovat silný pěší oddíl a likvidovat zárodky obležení časným zásahem v nepřátelském polním táboře. Jsou tady i specialitky jako záškodníci, kteří beze strachu z klaustrofobie vykopávají tunely pod hradbami a bortí tak obranná postavení. Každý z národů má navíc své specifické hrdiny, kteří podobně jako normální jednotky nabírají v žáru bitev zkušenosti. Hrdina se hodí i jako vojevůdce, neboť pod svou korouhev sjednocuje ostatní řadové pěšáky a dává jim podle typu zvolené formace konkrétní bonusy (více zdraví, silnější útok atd.).

Zmiňované dobývání je hlavně o strojích a těch je ve hře požehnaně. Parádní je, že se jejich dostřel zobrazuje přímo na mapě jednoduchým nákresem, a tak každý hned vidí, kam jeho dělo přesně dostřelí. A ještě jedna poznámka – konečně někoho napadlo, že prak nepálí sám od sebe. Vyrobené dobývací hračičky ke svému provozu potřebují osádku, jinak ani nevystřelí. Opět je zde několik zajímavých drobnůstek, například síla beranidla roste s počtem lidí, kteří s ním tlučou. Každopádně – mnohem podstatnější je, že si někdo dal práci, shrnul všechny druhy tehdejších válečných vynálezů a dal je do jedné hry. Díky tomu se člověk vyřádí doslova jako malý Jarda, vyzkouší si všechny ty balisty, štíty nebo žebříky a vyhraje s nimi jako s tou nejzábavnější hračkou.

Nevolníci nešťastníci
Být středověkým nevolníkem nebyla sranda. Robota šest dní v týdnu, vysoké daně, zákaz ženit se bez svolení feudála, desátky. V každé RTS se doposud pracanti ovládali přímo. Castle Strike na to jde jinak. Hráč si sice reguluje tvorbu nových vesničanů, ale může je řídit globálně pomocí jednoduchého panelu. Na něm jen kliká na příslušné ikonky (stavba budov, hašení, oprava atd.) a nevolníci podle toho jen kmitají. Druhé nastavení určuje rozdělování lidí pro shromažďování jednotlivých surovin. Příklad: hráč má málo dřeva a navíc mu hoří půlka hradu. Místo toho, aby si v zuřivosti trhal vlasy a pracně hledal všechny pracanty, klikne na dvě ikonky na hlavním panelu a každý hned ví, co má dělat. Celý systém je nesmírně jednoduchý, a přitom geniální. Člověk se o nic nemusí starat a ekonomiku může řídit globálně bez nutnosti klikat na každého nevolníka zvlášť.

Castle Strike se v ostatních, především technických ohledech drží současného standardu, nastoleného někdy před dvěma lety: herní prostředí je kompletně 3D, tomu odpovídá i dostřel a dohled jednotek, jež mohou čerpat z výhod postavení na vyvýšených místech. Grafika je celkově skvělá, pěkně „uhlazená“ a pro účely 3D RTS bohatě dostačující. Více ostatně napoví okolní screenshoty, třebas na prvních dvou obrázcích na začátku recenze jde vidět, jak je herní prostředí pestré a bohaté.

Castle Strike není a ani z jasně daných omezení svého žánru nemůže být hrou revoluční či snad bůhvíjak originální. Je „jen“ hrou neskonale zábavnou. Člověk má prostě škodolibou radost, když se jeho nepříteli zbortí půlka hradu a padne pod drtivým útokem. Buďme za takové strategie rádi, i když – pokud bychom byli důslední – jde vlastně o variaci na úspěšný Stronghold.


Mé hodnocení:75%
+ nenáročnost na hardware,grafika,dobrá inteligence nepřátel,
- jednoduchost,když hrajete s více nepřátelema(počítač) je velmi težké se jim ubránit protože prakticky hned ůtočí:-)